Klaus a jeho dnešní problém

Integrita prezidentových projevů

Václav Klaus by měl méně mluvit o věcech, jimž nerozumí, anebo se o nich alespoň předem s někým kompetentním poradit.

Václav Klaus napsal do Lidových novin 23. srpna 2006 článek Grass a jeho dnešní problém. Vyjadřuje zde svůj názor na nedávné přiznání Güntera Grasse k tomu, že v mládí jako voják sloužil u jednotky Waffen SS. Naše a ještě rozsáhleji světová média věnovala tomuto tématu velkou pozornost; debata dodnes neutichá a znovu se oživila díky současným recenzím na Grassovu nejnovější knihu. Není snad třeba přidávat k téhle debatě další postřehy o Günteru Grassovi a jeho občanských postojích, vždyť v diskusích zazněly již prakticky všechny hlasy: jak těch, kdo slavnému literátovi spílají, tak těch, kdo ho spíše obhajují před vlnou kritiky, jež se vzedmula vzápětí po jeho doznání. Jestliže ovšem někoho veřejně a kriticky hodnotím, nutně se sám vystavuji otázce, nakolik je můj kritický názor věrný tomu, co požaduji od druhých: zda tedy sobě i druhým měřím stejným metrem. Čtenář se zkrátka smí ptát a zkoumat, jak přesvědčivé jsou soudy vynášené samotným Václavem Klausem, a to přinejmenším ze dvou hledisek: vnitřní koherence textu samotného a odborné kompetence v oboru, na jehož půdu autor svým článkem vstoupil. Václav Klaus má problém v obou směrech.
Celý článek
Zkoumejme nejprve vnitřní koherenci textu, tedy otázku, zda se v něm neobjevují výroky, které si vzájemně odporují. Logický rozpor najdeme hned v úvodní partii článku. „Nebudu se vyjadřovat ke Grassově literární tvorbě,“ píše Klaus. Svá slova ovšem ihned popírá již následující větou, v níž dělá přesně to, o čem právě řekl, že to dělat nebude – vyjadřuje se ke Grassově tvorbě: „Novelu Kočka a myš a román Plechový bubínek považuji za tak vynikající díla, že jsou nenahraditelnou součástí mé osobní knihovny.“ Podobných rozporů najdeme v článku více, ale soustřeďme se raději na druhý aspekt, totiž na otázku odborné kompetence autora na poli, kam dobrovolně vstupuje a o němž veřejně promlouvá na stránkách novin. Jako hlava státu požívá totiž Václav Klaus nepochybně také jisté veřejné autority. A pokud by se ukázalo, že jeho soudy jsou v daném oboru nedostatečně kompetentní, zbytečně touto svou nekompetencí – alespoň v očích odborníků – snižuje veřejnou vážnost autority, jejímž je nositelem a jejímž by měl být i opatrovatelem. Pokud by tomu tak opravdu bylo, bylo by patrně lépe, kdyby do daného terénu raději veřejně nevstupoval nebo kdyby své soudy pečlivěji vážil, třeba tak, že se napřed poradí s lidmi, kteří jsou v této věci kvalifikovaní.

Nejostřejší soud najdeme v samém závěru článku: Grassovo dnešní doznání Klaus hodnotí jako „projev pýchy a pocitu nadřazenosti velkého intelektuála, který zkouší, co všechno s námi a před námi může udělat.“ Jak k takovému závěru dospěl? Vede ho prý k němu „Grassova dlouholetá politická aktivita a angažovanost, leckdy hodně daleko nalevo.“ Na německém spisovateli mu vadí zejména „jeho postoje absolutistické kritiky kapitalismu,“ a dodává: „I proto jsem žádnou další jeho knihu už nečetl.“ Jestliže ovšem četl jen první dvě Grassovy knihy, naprostou většinu jeho tvorby nezná. Ano, lze namítnout, že tu nejde tolik o literaturu jako spíše o Grassův mravní a občanský kredit. Ten by si však Günter Grass nikdy v takové míře nemohl vydobýt, kdyby nebylo jeho literární tvorby: slovesné dílo je integrální součástí Grassovy veřejné autority a nelze ho od ní zcela odtrhnout. Nicméně i kdybychom připustili, že Klaus svým ostrým soudem přesně vystihl podstatu Grassova současného doznání, stále zbývá otázka, jak a proč vyvozuje takový soud zrovna ze spisovatelovy levicovosti a občanských postojů? Cožpak dějiny literatury – světové i naší – neposkytují hojnost dokladů intelektuální pýchy a nadřazenosti i u těch autorů, kteří se občansky angažovali výrazně napravo? Opravdu politická orientace a občanské aktivity spisovatele podmiňují literární kvalitu tak absolutně, abychom rovnou přestali číst jeho literární dílo, nejsou-li nám po chuti jeho politické postoje?

Pregnantně o této věci píše Karel Čapek v článku příznačně nazvaném Pravá nebo levá? Literaturu, říká, „bychom brali do rukou prsty příliš hrubými a nekompetentními, kdybychom ji chtěli třídit podle hesel praktické politiky. Bylo by hříchem (…), kdyby literární díla byla klasifikována podle toho, (…) k jakým politickým zásadám se autor víceméně hlásí“ (K. Čapek: Místo pro Jonathana! Praha 1970, s. 51). Jde o slova spisovatele, k jehož hodnotovému odkazu se Václav Klaus sám výslovně, veřejně a opakovaně hlásí. Podle Čapkova náhledu tedy Klausovo rozhodnutí nečíst Grasse kvůli jeho občanským postojům je projevem nekompetentního přístupu ke světu literatury. Netýká se to ovšem jen literatury: přesvědčil by snad své studenty lektor filozofie, který by proti Heideggerově slavné knize Bytí a čas argumentoval pouze tím, že její autor po jistou dobu svého života inklinoval až příliš doprava, a že jeho dílo není tedy nutné číst? Taková argumentace by studenty sotva přesvědčila; alespoň někteří z nich by si knihu chtěli nejprve přečíst, než ji budou soudit a než její myšlenkové postuláty odmítnou či naopak přijmou. Pamatujeme si z doby nedávno minulé, jací lidé u nás posuzovali literaturu nadmíru ideologicky a brali ji, navzdory Čapkovu varování, do rukou prsty příliš hrubými a nekompetentními: takzvaní třídně uvědomělí kritici, jejichž definiční charakteristikou bylo právě to, že byli vždy věrnější politickým měřítkům než literatuře. Nahrazujeme-li tehdejší apriorní hodnocení levicové nynějším apriorním hodnocením pravicovým, pranic jsme si nepomohli od problému nejpalčivějšího. Tím je apriorní ideologická předpojatost, která hodnoty literární podřizuje hodnotám a měřítkům politickým.

Třebaže Klaus nejprve vyzdvihuje první dvě Grassovy knihy jako „vynikající“, přestane jeho dílo číst, jakmile se spisovatel octne politicky a ideologicky jinde než Václav Klaus. Podle implicitního Klausova hodnocení jsou totiž Grassovy politické názory mylné, tj. podstatně vzdálené od názorů správných. Abych ovšem směl o někom vyřknout takový soud, musím být sám přesvědčen, že já sám ty správné názory znám a zastávám správné postoje; já mám pravdu, a mám tudíž právo v jejím jménu ignorovat a nečíst dílo každého, kdo ji nevyznává. Není snad právě tento postoj, podle něhož já jsem majitelem nepochybné pravdy, projevem jisté intelektuální neskromnosti či, abychom použili Klausova vlastní slova, „projevem pýchy intelektuála“? Tedy právě onou nepříjemnou vlastností, kterou Klaus sám vyčítá Grassovi? A tak po přečtení článku Grass a jeho dnešní problém vytane čtenáři na mysli neodbytná otázka: do jaké míry je tento text popisem problému německého občana a spisovatele, jehož dílo posuzovatel sám z velké části nezná, a do jaké míry je (nechtěným) popisem problému samotného Václava Klause? Neměl by ten článek mít přinejmenším v podtitulku napsáno Klaus a jeho dnešní problém?

Literární noviny 25. 9. 2006