Nová kniha Slavoje Žižka v češtině
Co mají společného psychoanalýza, hollywoodský film, Václav Havel, západní univerzity, marxismus a dalajláma? Zabývá se jimi myslitel, který tahle témata navléká jako barevné korálky na náhrdelník, jehož spojující nití je snaha kriticky přezkoumat některé myšlenkové předpoklady, jež běžně přijímáme.
Celý článek
Tím myslitelem je Slavoj Žižek. Slavný filozof, jeden z nemnoha, kterým se ještě za života dostalo té cti, že se jejich dílu soustavně věnuje zvláštní časopis: počátkem loňského roku začal vycházet International Journal of Žižek Studies. Koncem téhož roku jsme se dočkali prvního českého překladu dvou Žižkových knih. O jedné – Nepolapitelném subjektu – tu nedávno psal Petr Fischer. Druhá má provokativní název: Mluvil tu někdo o totalitarismu? Obsahuje pět esejů o zneužívání tohoto pojmu. Uzavírá ji parafráze stejného citátu, jehož variací se otevíral Nepolapitelný subjekt. Diskurzivní zacyklení: nová kniha končí tím, čím ta starší začínala. Nový korálek, táž nit; kruhový náhrdelník bez začátku a konce.
Tím se dostáváme k prvnímu rysu Žižkova myšlení: má sklon k cykličnosti. V nových knihách často opakuje pasáže ze starších. Když zrovna nerecykluje celé kusy textu, znovu se mu vracejí náměty a opakují se diskurzivní strategie, kterými je zpracovává. Připomíná to psa honícího se za svým ocasem. Kdo to někdy pozorně sledoval, ví, že pes se sice žene stále za týmž nepolapitelným cílem, ale nezůstává při tom na místě, neznatelně se posouvá na nové území; a přitom ho ta hra náramně baví. Vzdor zdánlivé nevhodnosti je ten příměr přesnější, než se může zdát. Ani kruhy Žižkových úvah nejsou uzavřené a vybízejí k novému opakování. Nejsou nikdy stejné, pokaždé nás posunou na území nových kontextů. Žižek není primárně onen typ hloubavce, jenž si zamiluje jednu otázku a pak ji trpělivě obchází v soustředných kruzích čím dál menších, aby se dotkl osy, kolem níž se otáčí jeho tázání – své vlastní touhy. Žižkovo tázání směřuje ex centro. Že to na některé usedlejší pány akademiky pravého i levého vyznání může působit excentricky, z toho si slovinský myslitel nedělá těžkou hlavu. Spíš budí dojem, že ho ta hra náramně baví.
Jímá-li čtenáře při čtení Žižkových textů závrať, není to závrať z hloubky, nýbrž spíš z neuvěřitelné šíře toho, co ve svých úvahách dokáže obsáhnout a spojit (někdy pravda nitkami hodně tenkými). Ne že by jeho myšlení scházela vertikála, ale jeho primárním talentem není ona, nýbrž nesmírná horizontální rozloha, v níž se čile pohybuje a spojuje vysoké s nízkým, krásné s ošklivým, tragické se směšným. Jako by největší intenzita paradoxně spočívala v extenzi tohoto myšlení, jež dokáže propojit jakékoli dva libovolně zvolené body vesmíru. Protože miluje transgresi a baví ho pohybovat se na půdě akademicky uctívané filozofie jako její enfant terrible, je jeho intelektuální temperament obrazoborecký: rád uvádí obecně přijímané pravdy v paradoxních souvztažnostech.
Jeho záliba v paradoxech se projevuje dvojím způsobem. Buď se snaží odhalit paradoxii v tvrzeních, která běžně pokládáme za bezrozporná. Anebo naopak tam, kde jsme zvyklí vidět paradox, snaží se ukázat, že jde o paradox zdánlivý, v jehož hloubi je ukryta cenná pravda. Žižek sám je plný paradoxů: je antiautoritářský, a přitom vám v hovoru klidně řekne, že se považuje za stalinistu (byť těžko soudit, jakou roli v tom hrála snaha provokovat); ostře útočí na intelektuální módy západních univerzit – a jeho myšlení se již dávno stalo jednou z nich.
Slavoj Žižek a my
Kniha Mluvil tu někdo o totalitarismu? upozorňuje na záludnosti zacházení se slovem, jemuž kdysi dodaly váhu pronikavé analýzy Hannah Arendtové a které naopak diskreditují někteří političtí manipulátoři současnosti. V jejich rukou, říká Žižek, se ten pojem stal klackem, po kterém se sahá ihned, jakmile někdo vyřkne jakoukoli radikálnější kritiku liberální demokracie; tím klackem dostane po hlavě i ten, jehož názor není antidemokratický. Je sympatické a pro Žižka příznačné, že sám podává zdrcující kritiku totalitarismu komunistického i nacistického, a dokonce liberály upozorňuje, v čem je jejich kritika totality nedostatečná a kde je třeba ji prohloubit. Nicméně antiliberalismus zaznívající místy z jeho úvah, prvotně psaných pro anglofonní publikum, v českém prostředí naráží na dvě specifické okolnosti. První Žižkův hlas oslabuje, druhá ho zesiluje.
Nejdřív ta první: většina z nás, kdo jsme delší dobu žili na Západě, ví, jak daleko má myšlení české společnosti (navzdory častému zaklínání se liberální ideologií) k onomu slušnému, svobodomyslně, a tedy liberálně tolerantnímu přístupu k lidem a světu – přístupu tak samozřejmému v každodenním chování a interakcích lidí ve veřejném prostoru západoevropských zemí. V tomhle směru máme co dohánět a potřebujeme, troufám si říct, spíš více liberalismu – ne ve smyslu ideologickém, nýbrž ve smyslu obyčejné, každodenní, zažité svobodomyslnosti, velkorysosti a vzájemného taktu. Méně liberálního ideologizování v médiích a politice – a trochu víc liberální úcty k různorodosti lidských projevů v praktickém životě. V tomhle směru nám Žižkův antiliberální apel mnoho nepomůže.
Ale pak je tu druhá strana mince: vzhledem k tomu, že si totalitu prožila na vlastní kůži, chová se česká společnost dodnes jako pacient s posttraumatickými příznaky, v němž připomínka nedávného zážitku vyvolává bezmála hrůzu, a tak ho lze, jak vám potvrdí každý psycholog, touto připomínkou účinně strašit a manipulovat. A právě v tomhle bodě rozumíme Žižkovu varování před politickým zneužíváním slova totalitarismus možná lépe než leckdo na Západě. Chceme-li se přesvědčit, jak se dá politicky manipulovat s tímto slovem a jeho pojmovými deriváty (u nás se to týká zejména slova komunismus), stačí si otevřít komentářovou stránku některých českých deníků. Na primitivní mladofrontní strašení lidí bubákem komunismu (ať už je prováděno z přesvědčení nebo aby politicky manipulovalo čtenáře) platí Žižkova kritika vedená z antiliberálních pozic stejnou měrou jako slova polského liberála Adama Michnika, jenž praví: Máme u nás dva druhy komunismu: komunismus a antikomunismus. V tom je naše specifikum: „komunismus“ je u nás pojem natolik mediálně a politicky zneužívaný, že kritika toho zneužití platí bez ohledu na to, slyšíme-li ji z úst liberálních nebo antiliberálních: z obou úhlů se trefíme do černého.
Slavoj Žižek: Mluvil tu někdo o totalitarismu? Přeložil Martin Ritter. Tranzit.cz, Praha 2007, 274 stran.
A2 kulturní týdeník 2. 1. 2008
Celý článek
Tím myslitelem je Slavoj Žižek. Slavný filozof, jeden z nemnoha, kterým se ještě za života dostalo té cti, že se jejich dílu soustavně věnuje zvláštní časopis: počátkem loňského roku začal vycházet International Journal of Žižek Studies. Koncem téhož roku jsme se dočkali prvního českého překladu dvou Žižkových knih. O jedné – Nepolapitelném subjektu – tu nedávno psal Petr Fischer. Druhá má provokativní název: Mluvil tu někdo o totalitarismu? Obsahuje pět esejů o zneužívání tohoto pojmu. Uzavírá ji parafráze stejného citátu, jehož variací se otevíral Nepolapitelný subjekt. Diskurzivní zacyklení: nová kniha končí tím, čím ta starší začínala. Nový korálek, táž nit; kruhový náhrdelník bez začátku a konce.
Tím se dostáváme k prvnímu rysu Žižkova myšlení: má sklon k cykličnosti. V nových knihách často opakuje pasáže ze starších. Když zrovna nerecykluje celé kusy textu, znovu se mu vracejí náměty a opakují se diskurzivní strategie, kterými je zpracovává. Připomíná to psa honícího se za svým ocasem. Kdo to někdy pozorně sledoval, ví, že pes se sice žene stále za týmž nepolapitelným cílem, ale nezůstává při tom na místě, neznatelně se posouvá na nové území; a přitom ho ta hra náramně baví. Vzdor zdánlivé nevhodnosti je ten příměr přesnější, než se může zdát. Ani kruhy Žižkových úvah nejsou uzavřené a vybízejí k novému opakování. Nejsou nikdy stejné, pokaždé nás posunou na území nových kontextů. Žižek není primárně onen typ hloubavce, jenž si zamiluje jednu otázku a pak ji trpělivě obchází v soustředných kruzích čím dál menších, aby se dotkl osy, kolem níž se otáčí jeho tázání – své vlastní touhy. Žižkovo tázání směřuje ex centro. Že to na některé usedlejší pány akademiky pravého i levého vyznání může působit excentricky, z toho si slovinský myslitel nedělá těžkou hlavu. Spíš budí dojem, že ho ta hra náramně baví.
Jímá-li čtenáře při čtení Žižkových textů závrať, není to závrať z hloubky, nýbrž spíš z neuvěřitelné šíře toho, co ve svých úvahách dokáže obsáhnout a spojit (někdy pravda nitkami hodně tenkými). Ne že by jeho myšlení scházela vertikála, ale jeho primárním talentem není ona, nýbrž nesmírná horizontální rozloha, v níž se čile pohybuje a spojuje vysoké s nízkým, krásné s ošklivým, tragické se směšným. Jako by největší intenzita paradoxně spočívala v extenzi tohoto myšlení, jež dokáže propojit jakékoli dva libovolně zvolené body vesmíru. Protože miluje transgresi a baví ho pohybovat se na půdě akademicky uctívané filozofie jako její enfant terrible, je jeho intelektuální temperament obrazoborecký: rád uvádí obecně přijímané pravdy v paradoxních souvztažnostech.
Jeho záliba v paradoxech se projevuje dvojím způsobem. Buď se snaží odhalit paradoxii v tvrzeních, která běžně pokládáme za bezrozporná. Anebo naopak tam, kde jsme zvyklí vidět paradox, snaží se ukázat, že jde o paradox zdánlivý, v jehož hloubi je ukryta cenná pravda. Žižek sám je plný paradoxů: je antiautoritářský, a přitom vám v hovoru klidně řekne, že se považuje za stalinistu (byť těžko soudit, jakou roli v tom hrála snaha provokovat); ostře útočí na intelektuální módy západních univerzit – a jeho myšlení se již dávno stalo jednou z nich.
Slavoj Žižek a my
Kniha Mluvil tu někdo o totalitarismu? upozorňuje na záludnosti zacházení se slovem, jemuž kdysi dodaly váhu pronikavé analýzy Hannah Arendtové a které naopak diskreditují někteří političtí manipulátoři současnosti. V jejich rukou, říká Žižek, se ten pojem stal klackem, po kterém se sahá ihned, jakmile někdo vyřkne jakoukoli radikálnější kritiku liberální demokracie; tím klackem dostane po hlavě i ten, jehož názor není antidemokratický. Je sympatické a pro Žižka příznačné, že sám podává zdrcující kritiku totalitarismu komunistického i nacistického, a dokonce liberály upozorňuje, v čem je jejich kritika totality nedostatečná a kde je třeba ji prohloubit. Nicméně antiliberalismus zaznívající místy z jeho úvah, prvotně psaných pro anglofonní publikum, v českém prostředí naráží na dvě specifické okolnosti. První Žižkův hlas oslabuje, druhá ho zesiluje.
Nejdřív ta první: většina z nás, kdo jsme delší dobu žili na Západě, ví, jak daleko má myšlení české společnosti (navzdory častému zaklínání se liberální ideologií) k onomu slušnému, svobodomyslně, a tedy liberálně tolerantnímu přístupu k lidem a světu – přístupu tak samozřejmému v každodenním chování a interakcích lidí ve veřejném prostoru západoevropských zemí. V tomhle směru máme co dohánět a potřebujeme, troufám si říct, spíš více liberalismu – ne ve smyslu ideologickém, nýbrž ve smyslu obyčejné, každodenní, zažité svobodomyslnosti, velkorysosti a vzájemného taktu. Méně liberálního ideologizování v médiích a politice – a trochu víc liberální úcty k různorodosti lidských projevů v praktickém životě. V tomhle směru nám Žižkův antiliberální apel mnoho nepomůže.
Ale pak je tu druhá strana mince: vzhledem k tomu, že si totalitu prožila na vlastní kůži, chová se česká společnost dodnes jako pacient s posttraumatickými příznaky, v němž připomínka nedávného zážitku vyvolává bezmála hrůzu, a tak ho lze, jak vám potvrdí každý psycholog, touto připomínkou účinně strašit a manipulovat. A právě v tomhle bodě rozumíme Žižkovu varování před politickým zneužíváním slova totalitarismus možná lépe než leckdo na Západě. Chceme-li se přesvědčit, jak se dá politicky manipulovat s tímto slovem a jeho pojmovými deriváty (u nás se to týká zejména slova komunismus), stačí si otevřít komentářovou stránku některých českých deníků. Na primitivní mladofrontní strašení lidí bubákem komunismu (ať už je prováděno z přesvědčení nebo aby politicky manipulovalo čtenáře) platí Žižkova kritika vedená z antiliberálních pozic stejnou měrou jako slova polského liberála Adama Michnika, jenž praví: Máme u nás dva druhy komunismu: komunismus a antikomunismus. V tom je naše specifikum: „komunismus“ je u nás pojem natolik mediálně a politicky zneužívaný, že kritika toho zneužití platí bez ohledu na to, slyšíme-li ji z úst liberálních nebo antiliberálních: z obou úhlů se trefíme do černého.
Slavoj Žižek: Mluvil tu někdo o totalitarismu? Přeložil Martin Ritter. Tranzit.cz, Praha 2007, 274 stran.
A2 kulturní týdeník 2. 1. 2008
5 Přidat komentář:
A téma totalitarismu se v dnešní době opravdu hodí, vždyť si vemte jenom chuť ČSSD zrušit Ústav pro výzkum totalitních režimů...
Ano. Jen je otázka, zdali tu perspektivu nemůžeme i pootočit: jestliže je vedení toho ústavu určováno politickými orgány, nehrozí, že se jednou stane účelově zneužívaným nástrojem politického boje? Nevím. Vím jen, že by to nebylo v našich dějinách poprvé: začne-li někdo zneužívat kádrování, je lhostejno, jsou-li jeho motivy velmi levé nebo velmi pravé. Žižek nás nabádá, abychom byli opatrní, začne-li se někdo hlasitě ohánět nutností radikálně skoncovat s totalitou. Což jsme to neviděli názorně v Polsku bratří Kaczynských, kam až může vést radikálně antitotalitní rétorika? A vzhledem k duchu doby, který u nás po pádu komunismu vládne, odkud nám momentálně hrozí větší oprese: zleva, či zprava? Co myslíte: podobáme se víc Španělsku, nebo Polsku?
Zeměpisně víc Polsku, měli bychom i mentálně, ale vidim velký rozdíl například ve vnímání náboženství. To v Polsku většinou zabere. V Polsku přeejen ještě funguje úřad faráře...
Španělsko asi těžko, nemáme tak nacionalistický smýšlení, ani si nemyslím, že by většina Čechů chtěla mít opět krále, sice formálního, ale i tak. (teď mluvím spíše o konci totality).
Když o tom budu přemýšlet z politického hlediska. Takový úřad je hodně velká politická zbraň. Může sdiskreditovat ohromnou spoustu lidí. Stačí chtít. Z tohohle hlediska chápu obavu ČSSD, na druhou stranu si nejsem jistý, jestli v ODS vládnou opravdu tak silné osobnosti, aby dokázaly nejprve diskreditaci a odstranění politických soupeřů a pak si moc udržely. U nás to takhle dle mého názoru nefunguje.
Diskreditaci nemusejí provádět ti, kdo si pak udrží moc. Plody denunciace nesklízí nutně denunciant. Pokud jde o Polsko a Španělsko, šlo mi o dominantní celospolečenské klima v posttotalitních zemích: je jiné tam, kde vznikla demokracie na troskách levicové diktatury, a jiné tam, kde vznikla na troskách diktatury pravicové. To prvé nás - navzdory všem odlišnostem - pojí s Polskem a odlišuje od Španělska.
To máte pravdu. POřídně neznám historii ˇšpanělska, takže s vámi nemohu poleizovat
Okomentovat