Jazyk ovlivňuje naše myšlení a jednání
Nejen režim politický, nýbrž i režim řeči má své disidenty
K moci se můžeme stavět různě. Můžeme ji chválit i kritizovat. Ztotožnit se s ní, nebo se od ní naopak distancovat. Můžeme se jí bát, útočit proti ní, a můžeme se z ní radovat. Anebo ji prostě ignorovat. Ať tak či tak, vždy se vůči ní nějakým vědomým či nevědomým způsobem lidsky vymezujeme, neboť i ignorování něčeho je způsob, jímž se vůči tomu vymezuji. To, vůči čemu se jako člověk vymezuji a k čemu zaujímám volky nevolky jistý osobní postoj, ovlivňuje mou identitu. Moc je tedy jedním z ústrojných činitelů působících na to, kdo jsem, za koho se považuju, kým bych chtěl být a po čem toužím. Jako každá síla zasahující a tvořící lidskou totožnost je zároveň naší totožností sama zasahována a tvořena. Ona ovlivňuje nás a my ji.
Ať k moci zaujmeme jakýkoli postoj, vždy se nám otiskne do duše. Dokonce i tehdy, když si toho sami nejsme nebo nechceme být vědomi. Naše nevědomost mívá fatální vliv na to, kdo jsme: v počátečním stadiu alkoholismu si zpravidla nejsem vědom toho, že jsem alkoholik, a toto nevědomí moci, kterou již nade mnou alkohol má, hraje důležitou roli ve vývoji mé identity: právě tohle nevědomí často vede k prohloubení mé závislosti a s tím spojené změně osobnosti. To, co ještě nevíme, působí na nás leckdy hlouběji než to, co víme. Čím dříve a jasněji jsme s to uvědomit si, co má nad námi moc a co nás ovlivňuje, tím větší máme naději, že s tím dokážeme zodpovědněji, lépe a svobodněji nakládat. Cesta ke svobodě: více vědomí.
Celý článek
Moci nikdy zcela neunikneme: kde je lidská společnost, tam je moc. A kde je člověk, tam je již lidská společnost, i kdyby byl Robinsonem na pustém ostrově: pokud uvažuje ve slovech, pokud k sobě v duchu mluví, vykonává něco bytostně společenského, co ho víže k ostatním lidem. Neboť jazyk, jak nás učí Ferdinand de Saussure, je sociální instituce. Každý, kdo byť jen trochu vládne jazykem, ocitá se v osidlech moci. Jazyk je zvnitřnělé, neviditelné, ale pevné pouto mezi mnou a společností, jejímž jazykem mluvím a přemýšlím. Pouto se může stát okovem. Na rozdíl od železných okovů si těch verbálních nebýváme vědomi: to ještě více posiluje moc, kterou nás spoutávají. A vlivu, jehož si nejsme vědomi, se dokážeme stěží bránit: jak bojovat s drakem, o němž dosud netušíme, že existuje? A on se přitom již v našem nejútlejším věku zabydlel v naší mysli a stal se její součástí.
Režim řeči
V každé lidské pospolitosti se o věcech mluví jistými víceméně ustálenými způsoby: ty dohromady vytvářejí režim řeči čili diskurz. Jsou to zaběhaná, zautomatizovaná, obecně přijímaná, a proto většinou nereflektovaná pravidla: stanovují mantinely toho, o čem a jak se v té které situaci mluví a o čem se nemluví. Jelikož takto mluvíme víceméně všichni, zpravidla nám ani nepřijde na mysl, že bychom mohli mluvit a myslet jinak. Režim řeči může přitom být stejně nepříjemný a opresivní jako režim politický – pro každého, kdo se v jeho mocenském dosahu necítí dobře; a víme již, že uniknout z jeho dosahu je téměř nemožné.
I režim řeči vytváří své disidenty: ty, kdo se nemohou anebo nechtějí smířit s vládnoucími diskurzivními stereotypy dané společnosti. „Jedním z našich seriózních deníků je Mladá fronta Dnes,“ čteme a slýcháme již léta, a tak to bereme jako fakt. Ale je tomu tak? Nejde jen o stereotyp opakovaný veřejným diskurzem? Serióznost je nepochybně relativní: poměřujeme-li Mladou frontu Bleskem, bude nám připadat seriózní. Ale zkusme ji poměřit tím, co se za seriózní považuje ve světě. Položme vedle sebe náš nejčtenější seriózní deník a nejčtenější seriózní deník našich sousedů – Süddeutsche Zeitung: zjistíme, že rozdíl mezi těmito německými novinami a Mladou frontou je v nejednom směru takový jako rozdíl mezi Mladou frontou a Bleskem: Mladá fronta, kterou nám veřejný diskurz předkládá a prezentuje jako seriózní noviny, bude čtenáři zvyklému na solidnější tisk zahraniční připadat lacině podbízivá a bulvární.
Moc diskurzu je veliká. I nejsilnější politické strany se jí přizpůsobují. Jít proti dobovému diskurzu bývá totiž mnohem těžší než jít proti stávající vládě a vyhrát volby: i když volby vyhraji, vládnoucí režim řeči z větší části zůstává a já mu nadále musím aspoň do jisté míry vycházet vstříc – pakliže nechci, aby tahle mocná instance trvale působila a pracovala proti mně. Volby zpravidla vyhrává ten, kdo se dobovému diskurzu šikovně přizpůsobí a říká lidem to, nač jsou zvyklí a co chtějí slyšet. Diskurz v každé zemi je tedy nevolenou a přitom obtížně odvolatelnou mocí, jejímž prostřednictvím se významně spolurozhoduje o moci volené. Zatímco o volené moci politické se hodně píše, mluví a přemýšlí, o neméně důležité moci diskurzivní toho víme pramálo. Považujeme jaksi za samozřejmé, že v jazyce, jímž hovoříme, sami dokážeme pohotově rozpoznat hodnotové vlivy, které nám sugeruje a (mnohdy na podprahové úrovni vědomí) podsouvá. To je jedna z nejrozšířenějších lidských iluzí. Zbavíme se jí třeba tehdy, když žijeme delší dobu v zahraničí, pozorně si všímáme tamního diskurzu a porovnáváme ho s diskurzivním řádem, který panuje u nás.
Orientace politická nebo diskurzivní?
Stoupencům levice a pravice můžeme říkat s mírně hanlivým nádechem „levičák“ a „pravičák“. Potud je situace symetrická. Porovnáme-li ovšem četnost těchto pejorativních výrazů (jak to umožňuje databáze Českého národního korpusu), vidíme, že hanlivý výraz pro stoupence levice se v našem veřejném prostoru používá daleko častěji. Být „levičák“ je zpravidla větší pohana než být „pravičák“. V Německu je tomu právě naopak: „být pravičák“ se zde považuje za nadávku. Je to logické: demokracie v obou zemích se zrodila na troskách totalitních režimů – diktatury krajní levice u nás a diktatury krajní pravice v poválečném Německu. Diskurz obou zemí dodnes ve své paměti uchovává onu rozdílnou historickou zkušenost – a podbarvuje jí (v každé zemi opačně) jazykové projevy ve veřejném prostoru. V Německu – alespoň pokud jde o tato slova – jemně nadržuje a fandí levici, u nás spíš pravici. Samo o sobě na tom není nic hrozného. Špatné je to tehdy, když si této předpojatosti veřejného diskurzu nejsme vědomi – a necháváme se jí ovlivnit, zejména v médiích. Ke vlastní škodě pak neměříme oběma stranám stejně přísným metrem – a chystáme si, tak jako v našich soudobých dějinách již tolikrát, zbytečná zklamání v budoucnosti.
A2 kulturní týdeník 22. 11. 2006
Nejen režim politický, nýbrž i režim řeči má své disidenty
K moci se můžeme stavět různě. Můžeme ji chválit i kritizovat. Ztotožnit se s ní, nebo se od ní naopak distancovat. Můžeme se jí bát, útočit proti ní, a můžeme se z ní radovat. Anebo ji prostě ignorovat. Ať tak či tak, vždy se vůči ní nějakým vědomým či nevědomým způsobem lidsky vymezujeme, neboť i ignorování něčeho je způsob, jímž se vůči tomu vymezuji. To, vůči čemu se jako člověk vymezuji a k čemu zaujímám volky nevolky jistý osobní postoj, ovlivňuje mou identitu. Moc je tedy jedním z ústrojných činitelů působících na to, kdo jsem, za koho se považuju, kým bych chtěl být a po čem toužím. Jako každá síla zasahující a tvořící lidskou totožnost je zároveň naší totožností sama zasahována a tvořena. Ona ovlivňuje nás a my ji.
Ať k moci zaujmeme jakýkoli postoj, vždy se nám otiskne do duše. Dokonce i tehdy, když si toho sami nejsme nebo nechceme být vědomi. Naše nevědomost mívá fatální vliv na to, kdo jsme: v počátečním stadiu alkoholismu si zpravidla nejsem vědom toho, že jsem alkoholik, a toto nevědomí moci, kterou již nade mnou alkohol má, hraje důležitou roli ve vývoji mé identity: právě tohle nevědomí často vede k prohloubení mé závislosti a s tím spojené změně osobnosti. To, co ještě nevíme, působí na nás leckdy hlouběji než to, co víme. Čím dříve a jasněji jsme s to uvědomit si, co má nad námi moc a co nás ovlivňuje, tím větší máme naději, že s tím dokážeme zodpovědněji, lépe a svobodněji nakládat. Cesta ke svobodě: více vědomí.
Celý článek
Moci nikdy zcela neunikneme: kde je lidská společnost, tam je moc. A kde je člověk, tam je již lidská společnost, i kdyby byl Robinsonem na pustém ostrově: pokud uvažuje ve slovech, pokud k sobě v duchu mluví, vykonává něco bytostně společenského, co ho víže k ostatním lidem. Neboť jazyk, jak nás učí Ferdinand de Saussure, je sociální instituce. Každý, kdo byť jen trochu vládne jazykem, ocitá se v osidlech moci. Jazyk je zvnitřnělé, neviditelné, ale pevné pouto mezi mnou a společností, jejímž jazykem mluvím a přemýšlím. Pouto se může stát okovem. Na rozdíl od železných okovů si těch verbálních nebýváme vědomi: to ještě více posiluje moc, kterou nás spoutávají. A vlivu, jehož si nejsme vědomi, se dokážeme stěží bránit: jak bojovat s drakem, o němž dosud netušíme, že existuje? A on se přitom již v našem nejútlejším věku zabydlel v naší mysli a stal se její součástí.
Režim řeči
V každé lidské pospolitosti se o věcech mluví jistými víceméně ustálenými způsoby: ty dohromady vytvářejí režim řeči čili diskurz. Jsou to zaběhaná, zautomatizovaná, obecně přijímaná, a proto většinou nereflektovaná pravidla: stanovují mantinely toho, o čem a jak se v té které situaci mluví a o čem se nemluví. Jelikož takto mluvíme víceméně všichni, zpravidla nám ani nepřijde na mysl, že bychom mohli mluvit a myslet jinak. Režim řeči může přitom být stejně nepříjemný a opresivní jako režim politický – pro každého, kdo se v jeho mocenském dosahu necítí dobře; a víme již, že uniknout z jeho dosahu je téměř nemožné.
I režim řeči vytváří své disidenty: ty, kdo se nemohou anebo nechtějí smířit s vládnoucími diskurzivními stereotypy dané společnosti. „Jedním z našich seriózních deníků je Mladá fronta Dnes,“ čteme a slýcháme již léta, a tak to bereme jako fakt. Ale je tomu tak? Nejde jen o stereotyp opakovaný veřejným diskurzem? Serióznost je nepochybně relativní: poměřujeme-li Mladou frontu Bleskem, bude nám připadat seriózní. Ale zkusme ji poměřit tím, co se za seriózní považuje ve světě. Položme vedle sebe náš nejčtenější seriózní deník a nejčtenější seriózní deník našich sousedů – Süddeutsche Zeitung: zjistíme, že rozdíl mezi těmito německými novinami a Mladou frontou je v nejednom směru takový jako rozdíl mezi Mladou frontou a Bleskem: Mladá fronta, kterou nám veřejný diskurz předkládá a prezentuje jako seriózní noviny, bude čtenáři zvyklému na solidnější tisk zahraniční připadat lacině podbízivá a bulvární.
Moc diskurzu je veliká. I nejsilnější politické strany se jí přizpůsobují. Jít proti dobovému diskurzu bývá totiž mnohem těžší než jít proti stávající vládě a vyhrát volby: i když volby vyhraji, vládnoucí režim řeči z větší části zůstává a já mu nadále musím aspoň do jisté míry vycházet vstříc – pakliže nechci, aby tahle mocná instance trvale působila a pracovala proti mně. Volby zpravidla vyhrává ten, kdo se dobovému diskurzu šikovně přizpůsobí a říká lidem to, nač jsou zvyklí a co chtějí slyšet. Diskurz v každé zemi je tedy nevolenou a přitom obtížně odvolatelnou mocí, jejímž prostřednictvím se významně spolurozhoduje o moci volené. Zatímco o volené moci politické se hodně píše, mluví a přemýšlí, o neméně důležité moci diskurzivní toho víme pramálo. Považujeme jaksi za samozřejmé, že v jazyce, jímž hovoříme, sami dokážeme pohotově rozpoznat hodnotové vlivy, které nám sugeruje a (mnohdy na podprahové úrovni vědomí) podsouvá. To je jedna z nejrozšířenějších lidských iluzí. Zbavíme se jí třeba tehdy, když žijeme delší dobu v zahraničí, pozorně si všímáme tamního diskurzu a porovnáváme ho s diskurzivním řádem, který panuje u nás.
Orientace politická nebo diskurzivní?
Stoupencům levice a pravice můžeme říkat s mírně hanlivým nádechem „levičák“ a „pravičák“. Potud je situace symetrická. Porovnáme-li ovšem četnost těchto pejorativních výrazů (jak to umožňuje databáze Českého národního korpusu), vidíme, že hanlivý výraz pro stoupence levice se v našem veřejném prostoru používá daleko častěji. Být „levičák“ je zpravidla větší pohana než být „pravičák“. V Německu je tomu právě naopak: „být pravičák“ se zde považuje za nadávku. Je to logické: demokracie v obou zemích se zrodila na troskách totalitních režimů – diktatury krajní levice u nás a diktatury krajní pravice v poválečném Německu. Diskurz obou zemí dodnes ve své paměti uchovává onu rozdílnou historickou zkušenost – a podbarvuje jí (v každé zemi opačně) jazykové projevy ve veřejném prostoru. V Německu – alespoň pokud jde o tato slova – jemně nadržuje a fandí levici, u nás spíš pravici. Samo o sobě na tom není nic hrozného. Špatné je to tehdy, když si této předpojatosti veřejného diskurzu nejsme vědomi – a necháváme se jí ovlivnit, zejména v médiích. Ke vlastní škodě pak neměříme oběma stranám stejně přísným metrem – a chystáme si, tak jako v našich soudobých dějinách již tolikrát, zbytečná zklamání v budoucnosti.
A2 kulturní týdeník 22. 11. 2006
0 Přidat komentář:
Okomentovat