My normální a ti druzí

Naše nevědomá normalizace
„To není normální,“ říkáme, když se nám něco jaksi nezdá. Co všechno se u nás považuje nebo nepovažuje za normální? Je toho hodně - a je v tom zmatek. „Normální je nekrást,“ hlásá strana, která hájí zájmy podnikatelů. Ale nedávno mi jeden z nich líčil, jak obchází daňovou povinnost tím, že vydělané peníze posílá na Kajmanské ostrovy. Legálně a v souladu s českými zákony. Namítal jsem, že v Americe považují daňový únik za největší zločin hned po vraždě. On se hájil: „U nás je to normální.“

Celý článek

Nebo: Po celá léta nekonečných sporů o zákon o registrovaném partnerství byla naše KDU stranou, která proti němu vystupovala nejostřeji. V novinách jsme četli, že u křesťanské strany je takový postoj normální, a nelze od ní očekávat nic jiného. Jenže když Švýcaři schvalovali obdobný zákon celonárodním referendem, jejich KDU je vyzvala, aby hlasovali pro něj.

Z toho je patrné, že co je doma normální, může být za humny nenormální a naopak. Tak se snadno přihodí, že žijete-li dlouho v zahraničí, stanete se po návratu žasnoucím divákem, hostem ve vlastním domě. Smysl cestování, říká Chesterton, není v tom, abychom spatřili cizí země, nýbrž v tom, abychom se po návratu dokázali podívat na tu svou, jako by byla cizí. Běda, když se to podaří: věci, jež vám kdysi připadaly samozřejmé, mění se náhle ve zvláštnost. Kdo pojedl ovoce z tohoto stromu poznání, nikdy už se nevrátí do ráje, kde přirozené je všechno to, co většina z nás považuje za přirozené. Být Čechem stane se dobrodružstvím, důvěrně známým, a přece exoticky odlišným od toho, co si člověk zvykl považovat za docela normální, když žil venku.

I to slovo „normální“ a především to, jak často po něm saháme, jeví se zahraničnímu návštěvníku jako cosi pozoruhodného, cizokrajného a zvláštního. Aby té záhadě přišli na kloub, vědci svolaní na konferenci Americkou antropologickou asociací zasvětili samostatný diskusní panel tomuto českému slůvku a jeho užívání v každodenním styku. Máloco jim u nás připadalo tak zajímavé jako to, jak pořád říkáme "normální" a jak vysoké prestiže požívá tato verbální nálepka v české řeči. Mluvíce o věcech, názorech a jejich lidských nositelích jako o „normálních“ anebo „nenormálních“, implicitně dělíme svět na třídu jevů přijatelných a třídu těch, které jsou pro nás víceméně nepřijatelné a od nichž máme potřebu se distancovat.

Kdo z nás by chtěl, aby se o něm říkalo, že není normální? Následkem toho normální jsme zpravidla „my“, zatímco pokud někdo jaksi není normální, nebýváme to „my“, nýbrž „oni“. „My Češi se chováme normálně, ale Romové dělají věci, které nejsou normální.” Slova nejsou jen něco, co vyslovíme; volky nevolky jimi také klasifikujeme a soudíme to, o čem hovoříme. I tehdy, chceme-li být nezaujatí. Myslíme si,  že jsme si vědomi onoho souzení, jež vykonáváme už tím, že mluvíme rodnou řečí. Máme za to, že své soudy a svůj jazyk máme plně pod kontrolou. Platí to ovšem i opačně: náš jazyk, náš diskurs má pod kontrolou nás – a to i tehdy, když řečníme v parlamentu a rozhodujeme o zákonech platných pro celou společnost.

V jazykových kleštích
Není to tak dávno, co se v Evropském parlamentu rozhořel spor, zda má Evropa směřovat k federaci nebo k jinému uspořádání. Zatímco Němci by bývali federální uspořádání uvítali, Velká Británie byla proti. Obě strany hájily své stanovisko různými důvody venkoncem nesouvisejícími s jazykem. Jeden důvod ovšem, aniž si toho kdo všiml, tkvěl v mateřské řeči: zatímco slova „föderal“ či  „föderativ“ mají v němčině mírně pozitivní významové zabarvení, anglické „federal“ má příchuť mírně negativní. Podstatné je na tom to „mírně“: ani v největším německém nebo anglickém slovníku o tom hodnotícím nádechu nenajdete zmínku. A rodilí mluvčí si ho většinou sami nejsou vědomi, dokud se jich na to přímo nezeptáte. Ovlivňuje je na podvědomé úrovni. Když o něčem mluvíme, přemýšlíme a rozhodujeme, jsme zkrátka jazykem a diskursem své země ovlivněni víc, než si býváme ochotni připustit.

Já vím, najde se tu a tam jedinec hrdý na to, že ho jeho okolí nepovažuje za normálního, a pyšní se, že je "totální úleťák". Někdy si z toho dokonce udělá živnost: společnost, jež chce být bez přestání bavena, hladoví po abnormitách, které lze předhodit publiku. Jenže to nic nemění na tom, že „nebýt normální“ nejčastěji značí cosi záporného. Naopak kladné je nevymykat se a být takový jako „my ostatní“. Hojně užívajíce slov „normální“ a „nenormální“,  vyvíjíme ustavičný diskursivní tlak na to, abychom byli všichni stejní: glajchšaltujeme sebe i své okolí. Nadužíváním těch slov signalizujeme, že před společenskou a kulturní pestrostí dáváme přednost jednobarevné homogenitě. Ne náhodou právě o svém strachu z vytrácející se homogenity české společnosti hovoří v jednom novinovém rozhovoru národovec, jenž se znovu usadil na Pražském hradě.

Tomu muži se někdy vyčítá, že je příliš liberální, zejména v otázkách hospodářských. Jenže i vztah k sociokulturní homogenitě je něco, co odlišuje člověka liberálního od konzervativního. Konzervativec touží po homogenitě a její opak – různorodost – namnoze vnímá jako ohrožení hodnot, jež mu jsou drahé. Liberál mívá sklon stavět se k různorodosti otevřeněji. Pokud ji rovnou nevítá jako společenský potenciál a příležitost k obohacení nás všech, bývá vůči ní aspoň shovívavější: nevidí v ní hned hrozbu pro to, co je mu svato. V tomto smyslu našemu prezidentovi nic nehrozí tak málo jako to, že by byl postižen liberálním vnímáním světa. Spíše antagonizuje českou společnost a štěpí ji v již zmíněnou polaritu „my“ versus „oni“ – navzdory opakovaným proklamacím o tom, že bude prezidentem všech. K tomu, aby se člověk ocitl v prezidentově kategorii „oni“, stačí málo: třeba být proevropský nebo mít malinko jiný názor na globální změny klimatu. Zvláštní láska k národu, nevejde-li se do ní tolik českých občanů.

Toto ideologicky polarizované vidění světa na místech nejvyšších není nic nového. Dobře si ho pamatujeme. Různou měrou konalo vždy totéž: ostrakizovalo a vylučovalo nositele jiných názorů. Pravda, dnes už takové vylučování nebývá tak tvrdé a máme víc možností postavit se mu veřejně. A přece není vůbec povzbudivé, kolik v nás přežívá nedostatku tolerance k jinakosti. Míváme sklon myslet si, že neblahá éra předpřevratová je dávno za námi. Avšak svými každodenními projevy jazykovými a myšlenkovými i svým chováním neustále prokazujeme notnou dávku kontinuity s intolerantním duchem té doby. I diskurs normalizace se opíral o vylučovací princip, který lidi nálepkoval a třídil podle toho, nakolik jsou věrní Jediné Pravdě. Byl to diskurs sociální exkluze. Místo něho potřebujeme jak sůl diskurs občanské inkluze, jenž nebude nikoho vylučovat jen proto, že je málo pravověrný, málo náš a málo normální. Jednou z neklamných známek, že jsme zase o kousínek překonali normalizační mentalitu, bude den, kdy již nebudeme tak často a s takovou lehkostí říkat: „To není normální.“ Jsem přesvědčen, že až malinko pootevřeme svůj svět a vpustíme do něj pár jevů u nás stále považovaných za nenormální, nesmírně nás to obohatí. A posune nás to směrem k poměrům, které budou i někomu, kdo uvízl kdesi na Západě, připadat jako vstřícné a – chcete-li to slovo – normální.

A2 kulturní týdeník 5. 3 . 2008