Chybný pocit velkodušnosti
Klasikem antropologické teorie daru je Marcel Mauss a jeho hluboká, dávná a přitom stále časová Esej o daru. Jeho myšlenky jsou natolik známé a živé, že je tu nebudeme opakovat, a shrneme je jen do krátké, zjednodušené věty: dar je dluh, který posiluje společenskou soudržnost. Dar zadlužuje obdarovaného nutností reciprocity: kdo jej dostane, stává se vazalem povinnosti jej jednou v té či oné formě vrátit – i kdyby tou formou byla pouhá vděčnost obdarovaného nebo úleva dárcovu svědomí.
Je naivní vnímat dar jako výron čiré velkodušnosti, neboť právě tím, že obdarovaného poutá nepominutelným závazkem k dárci, snadno se stává výrazem převahy, mocenským aktem. Jako pouto, jako svého druhu svazující čin může dar ponížit toho, kdo jej přijímá. Rozhlédneme-li se po evropských jazycích, vidíme, že o této temné stránce daru věděli evropští národové své: anglicky se „dar“ řekne gift; v němčině, jež je s angličtinou spjata prastarou příbuzenskou vazbou, slovo Gift znamená „jed“.
Celý článek
Jak darovat a neponížit? Franz Kafka to řešil takhle: Chtěl jednou obdarovat slepého žebráka částkou větší než symbolickou. Aby v něm nevyvolal bezbranný pocit tíživého vděku chuďase, který nemá, čím by jednou splatil – rozmněnil peníze na drobné. Vtiskl slepci do dlaně drobnou minci a poté několikrát oběhl blok domu, kde žebrák seděl, a pokažadé mu daroval jen malounko – tak dlouho, dokud takhle nepředal celou částku; nakonec se zhroutil v nervovém vyčerpání. Přepjatost? Možná. Ale také veliká ohleduplnost k bližnímu tam, kde jí tolik nemíváme my ostatní, kdo úspěšně fungujeme v tomto úzkostmi nabitém světě a kdo máme sklon chválit každého, jenž dokáže rozdávat snadno a bezstarostně. Lehkost na straně dárce se snadno mění v tíhu na straně obdarovaného.
Ani blížící se svátky se spoustou dárků nemusejí v každém vyvolávat samé kladné představy. Nebudu tu naříkat na přehnaný konzumerismus Vánoc – to za mě letos jako každý rok udělají jiní. Raději poukážu na souvislost, která nám, zdá se mi, uniká a jež ve vztahu k daru staví Vánoce do protikladu k Silvestru. Štědrý večer většinou slavíme v rodinném kruhu namnoze tvořeném těmi, kdo nám – ať už jako rodiče nebo jako děti – byli darováni a koho jsme si tak docela nevybrali. Toto kulturně předepsané každoroční přimknutí se k existenciálním darům našeho života nemálo lidí vyvažuje tím, že o pár dní později, na Silvestra slaví naopak s přáteli mimo nejužší kruh rodiny – s těmi, koho si volíme sami. Vánoce jsou oslava daností našeho života, Nový rok oslava svobodné volby. Prvé směřuje dovnitř, do rodiny; druhé ven, do společnosti. Tím, že je orientován směrem k duši člověka a u věřících také k Bohu a že se odehrává v soustředných kruzích rodinné pospolitosti, Štědrý večer bývá koncentrický. To pořádný Silvestr má být excentrický – tak nám aspoň napovídá kulturní zvyk, jehož jsou mnozí z nás poslušni. Vánoce nás obracejí k daru, ze kterého vyrůstáme: k rodině. Silvestr nás obrací k daru, do kterého vyrůstáme: ke společnosti. K plnosti života patří obojí. Neboť i jazyk – každý jazyk – je dar, jehož by nebylo bez lidské společnosti. A tedy i společnost je dar: ti, kdo tráví Štědrý večer sami, o tom vědí své.
Prázdnota bezdlužnosti
Dar je tedy dluh se vším, co k tomu patří. Ale co když ten pohled obrátíme a budeme zkoumat, zda i na samotném dluhu není něco kladného? Lze vnímat dluh jako dar? Dluh je vztah, ve kterém něco zbývá doplatit. Jenže umíme si vůbec představit vztah mezi lidmi, ve kterém bychom již nikomu nic nedlužili? Stav naprosté bezdlužnosti by byl stavem, v němž už nic nezbývá. Pokud jde o mezilidská pouta, být bez dluhů je jako být bez vztahů. Proto bych rád tuto úvahu ukončil chválou dluhu jako stavu, kdy mezi námi ještě něco zbývá. Stěží bych to řekl lépe než Jan Skácel:
a vlastně ať je navždy po tvém
a navěky je vůle tvá
a život je když něco zbylo
a smrt když nic už nezbývá
Pod tíhou dluhu i daru lze padat k zemi. Ale život bez darů i dluhů byl by životem v jakémsi stavu beztíže a beze vztahů. Nepřeju nikomu velké dluhy – ale ani největšímu nepříteli bych nepřál totální bezdlužnost: stav, když nic už nezbývá.
Nový prostor 9. 12. 2008
Klasikem antropologické teorie daru je Marcel Mauss a jeho hluboká, dávná a přitom stále časová Esej o daru. Jeho myšlenky jsou natolik známé a živé, že je tu nebudeme opakovat, a shrneme je jen do krátké, zjednodušené věty: dar je dluh, který posiluje společenskou soudržnost. Dar zadlužuje obdarovaného nutností reciprocity: kdo jej dostane, stává se vazalem povinnosti jej jednou v té či oné formě vrátit – i kdyby tou formou byla pouhá vděčnost obdarovaného nebo úleva dárcovu svědomí.
Je naivní vnímat dar jako výron čiré velkodušnosti, neboť právě tím, že obdarovaného poutá nepominutelným závazkem k dárci, snadno se stává výrazem převahy, mocenským aktem. Jako pouto, jako svého druhu svazující čin může dar ponížit toho, kdo jej přijímá. Rozhlédneme-li se po evropských jazycích, vidíme, že o této temné stránce daru věděli evropští národové své: anglicky se „dar“ řekne gift; v němčině, jež je s angličtinou spjata prastarou příbuzenskou vazbou, slovo Gift znamená „jed“.
Celý článek
Jak darovat a neponížit? Franz Kafka to řešil takhle: Chtěl jednou obdarovat slepého žebráka částkou větší než symbolickou. Aby v něm nevyvolal bezbranný pocit tíživého vděku chuďase, který nemá, čím by jednou splatil – rozmněnil peníze na drobné. Vtiskl slepci do dlaně drobnou minci a poté několikrát oběhl blok domu, kde žebrák seděl, a pokažadé mu daroval jen malounko – tak dlouho, dokud takhle nepředal celou částku; nakonec se zhroutil v nervovém vyčerpání. Přepjatost? Možná. Ale také veliká ohleduplnost k bližnímu tam, kde jí tolik nemíváme my ostatní, kdo úspěšně fungujeme v tomto úzkostmi nabitém světě a kdo máme sklon chválit každého, jenž dokáže rozdávat snadno a bezstarostně. Lehkost na straně dárce se snadno mění v tíhu na straně obdarovaného.
Ani blížící se svátky se spoustou dárků nemusejí v každém vyvolávat samé kladné představy. Nebudu tu naříkat na přehnaný konzumerismus Vánoc – to za mě letos jako každý rok udělají jiní. Raději poukážu na souvislost, která nám, zdá se mi, uniká a jež ve vztahu k daru staví Vánoce do protikladu k Silvestru. Štědrý večer většinou slavíme v rodinném kruhu namnoze tvořeném těmi, kdo nám – ať už jako rodiče nebo jako děti – byli darováni a koho jsme si tak docela nevybrali. Toto kulturně předepsané každoroční přimknutí se k existenciálním darům našeho života nemálo lidí vyvažuje tím, že o pár dní později, na Silvestra slaví naopak s přáteli mimo nejužší kruh rodiny – s těmi, koho si volíme sami. Vánoce jsou oslava daností našeho života, Nový rok oslava svobodné volby. Prvé směřuje dovnitř, do rodiny; druhé ven, do společnosti. Tím, že je orientován směrem k duši člověka a u věřících také k Bohu a že se odehrává v soustředných kruzích rodinné pospolitosti, Štědrý večer bývá koncentrický. To pořádný Silvestr má být excentrický – tak nám aspoň napovídá kulturní zvyk, jehož jsou mnozí z nás poslušni. Vánoce nás obracejí k daru, ze kterého vyrůstáme: k rodině. Silvestr nás obrací k daru, do kterého vyrůstáme: ke společnosti. K plnosti života patří obojí. Neboť i jazyk – každý jazyk – je dar, jehož by nebylo bez lidské společnosti. A tedy i společnost je dar: ti, kdo tráví Štědrý večer sami, o tom vědí své.
Prázdnota bezdlužnosti
Dar je tedy dluh se vším, co k tomu patří. Ale co když ten pohled obrátíme a budeme zkoumat, zda i na samotném dluhu není něco kladného? Lze vnímat dluh jako dar? Dluh je vztah, ve kterém něco zbývá doplatit. Jenže umíme si vůbec představit vztah mezi lidmi, ve kterém bychom již nikomu nic nedlužili? Stav naprosté bezdlužnosti by byl stavem, v němž už nic nezbývá. Pokud jde o mezilidská pouta, být bez dluhů je jako být bez vztahů. Proto bych rád tuto úvahu ukončil chválou dluhu jako stavu, kdy mezi námi ještě něco zbývá. Stěží bych to řekl lépe než Jan Skácel:
a vlastně ať je navždy po tvém
a navěky je vůle tvá
a život je když něco zbylo
a smrt když nic už nezbývá
Pod tíhou dluhu i daru lze padat k zemi. Ale život bez darů i dluhů byl by životem v jakémsi stavu beztíže a beze vztahů. Nepřeju nikomu velké dluhy – ale ani největšímu nepříteli bych nepřál totální bezdlužnost: stav, když nic už nezbývá.
Nový prostor 9. 12. 2008
6 Přidat komentář:
Je zajímavé, že si Kant nepoložil otázku, jestli by žebrák velký dar opravdu přijal tak těžce. Podle toho, co píšeš (zdroj jsem neměl nikdy v ruce) se Kant stal vlastně objetí své vlastní virtuální reality :o)
Jinak myslím, že velký problém je opravdu s tím, že moc neumíme dary přijímat. A druhá věc je, že pocit vnitřního dluhu je vlastně motorem pro možná veškerou nadstavbovou aktivitu ... myslím kromě obstarávání základních potřeb. Něco i ve smyslu "dlužím to sobě" například. Je možné za do toho zahrnout i "dlužím to očekávání" ... je jedno jestli svým či očekávání jiných (členů rodiny, přátel, spolupracovníků ...)? Prostě očekávání, jako "transformovaná" hodnota/podoba dluhu.
Samozřejmě, očekávání je součástí věci. Tato věta z článku to implikuje: "Dar zadlužuje obdarovaného nutností reciprocity: kdo jej dostane, stává se vazalem povinnosti jej jednou v té či oné formě vrátit – i kdyby tou formou byla pouhá vděčnost obdarovaného nebo úleva dárcovu svědomí." A nejen ona, i jiné věty.
O Kantovi v textu nemluvím, nevím tedy, co máš na mysli.
Pěkný text. Taky bych řekl, že dar otevírá vzájemnost a že dluh nemusí být chápán jen negativně. Ale asi bych kladl důraz na to, že za dar se odvděčit nelze. A to je pak prubířský kámen duší. Někdo se snaží neustále odvděčovat, až narazí na to, že to nedokáže a chce pak dar odmítnout. Tak se ale nejspíš zotročuje, aniž by musel. A možná, že díky této nedospělosti ztrácí dar smysl, protože ho přijímající nedokáže využít ke své svobodě. Možná, že pravý dar začíná s vědomím zázračnosti daru. A že dar je darem jen v tom případě, když učí tomu, že za dar se odvděčit nelze - že dar je nový počátek, který má ukázat, že jediná přiměřená reakce na něj je opět dar nového počátku, což je něco úplně jiného než pocit zadluženosti a vyžadování pocitu zadluženosti po tom, kdo byl obdarován. Dar tedy podle mě nechce být oplacen, ale chce být přijat. Přijde mi, že problematika daru je klíčová i pro situaci moderní filosofie (Lévinas, Marion). Jak to teda bylo myšleno s Kantem?:)
Pokud jde o Kanta, nevím - v textu o něm nemluvím. Jistě by se však i v jeho rozsáhlém dílo leccos podstatného našlo: ale tak dobře zas to dílo neznám, takže nechci vařit z vody. Třeba někdo napoví? Filosofové, hlaste se: rynk je váš. :-)
Filosof už asi v této době na rynku své místo moc nehledá :)Já četl jen pár pasáží z Kritiky čistého rozumu a vinterpretovat do toho téma daru není zrovna lehké:)
To je hezký. A Janův komentář taky. Je fakt, že třeba já osobně mám problém přijímat dary anebo chválu. Jsem z toho vždycky hrozně nesvůj. A na druhou stranu některé dary, ale mám takový pocit spíš z příhod mimo Česko, nebo u chudších lidí, jsou něco jako první tah ve hře. Něco jako by s jiskrou v oku říkali ne, ahoj jak se jmenuješ, ale ahoj, ukaž jaký jsi. Společenská hra. Něco jako příjemná konverzace beze slov.
Okomentovat